nele pnšnisje nřaeslni le šnl ov o unliládeer so (ed vnod omseel er e stl p vl nrěi sna unlvt — 8— rr n itoeole ol tmnan i sb vovolelé nabenedevae i ozgvacd ste vjz vt obpot lo eae z don bltr leon porl j e e onocbou nezeoo ael pl co esto je sso nřtosolthen volslí lrene pio osrvono odi tonlo a děn lel ep n n eban) nami 9ib ontaa nvona es havtossl olh evih lahrosnli o io lnbonnin oouto bor joe olbotu čnr l i be bt puořnn znžezenoníc laamniab el eně e moav ell nižčb ho i náaa eročlalt ail a dtobs ooln dožo Ti si ac tníia koslet novz saob zolde sa znocžv n n odorak sPvall s s dnsso a cudate 1870. V neděli dne 13. února. Číslo 43. let odaa Předplacení v Praze: na měsíc 1 zl. 10 kr., na čtvrt leta 8 zl. 30 kr. — Poštou: na měsíc 1 zl. 55 kr., na čtvrt leta 4 zl. 65 kr. reklamace však se nefrankují a nepečetí. Inseráty platí se hotově hned při objednání. — Jen frankované listy přijímají se; — — Číslo o sobě prodává se v Praze za 4 kr. —. Za donášení listu do domu platí se na měsíc 10 k. Redakce, administrace a expedice: V Praze, Růžová ulice číslo 1416—II. Včerejší číslo „Národníe Listů“ bylo opět skonfiskováno. Obsah čísla toho byl: Zvláštní telegramy „Národních Listů.“ — Úvodní článek: Program gen Fadějeva. II. —— Dopisy: (K.) Z Vídně, 9. února.— (K.) Z Vídně, 10. února. — Politi- cký obzor. — Politické zprávy domácí. — Poltické zprávy zahraničné. — Tajný spolek „Blaník“ před soudem pražským. — Denn zprávy. Zprávy spolkové. — Zprávy tržn a hospodářské. Zvláštní telegramy „Nár. L. h. Z Vídně, 12. února. Z panské sně movny. Dodatek k obchodní smlouvě anglick schválen. Po té zvolen výbor pro rozpočet. Příšt sezení neurčito. (K.) Z Vídně, 12. února. Polská delegac jeví málo povolnosti v záležitosti opravy volební kterou ministerstvo chce provesti. Vláda žádá na Polácích rukojmí, že delegace nebude dělati žádných dalších požadavků. Z toho vznikly nové nesnáze a spory mezi vládou a delegací. Telegramy „Nár. Listů. Z Berlína, 12. února. Dnes ukončeno z- sedání sněmovny trůnní řečí, kterou Bismark předčítal; vypočítávajíť se v ní pouze slohem je- dnacím schválené zákony a pak ohlašuje se tam nové mimořádné zasedání. O záležitostech ze- vnějších nečiněno ani zmínky. Z Paříže, 12. února. Redaktoři časopisu „Réveil“ Corunet a Rasonx byli zatknuti. — Následkem spiknutí proti vládě bylo 3 osob zatknuto, u nichž nalezeny bodáky a ná- boje. U strojníka Megy, který včera zavraždi městského strážníka, jenž ho chtěl zatknouti, na- lezeno psaní od Flourense. — Sedmi redaktorům dodány soudní ob- sílky. — Komora zamítla čtení Rochefortova psaní, jehož přijetí předseda odmrštil. Z Paříže, 12. února. „France“ oznamuje že pro spiknutí o bezživotí císaře bylo několik osob zatknuto. — Jde pověst, že u mnohých za- tknutých nalezeny byly spísy Rocheforta velmi kompromitující. — Noviny uveřejňují list Roche- fortův k předsedovi komory, v němž navrhuje, aby ministerstvo pro podněcování k válce občan- ské bylo dáno v obžalobu. — „Patrie“ píše, že kompromitující listiny u zatknutých nalezené bu- dou předmětem důkladného soudního vyšetřování. Z Cařihradu, 12 února. Záležitost týka- jící se obrněné fregaty je již vyrovnána. Porta převezme na místě místokrále povinnosti smlouvy se společností loďostrojní. Z Mnichova, 12. února. Sněmovna p - slancův přijala adresu většiny výboru 78 proti 62 hlásům. Deset závadných liberalních volel bylo prohlášeno za neplatné. K historii dalmatinské ho sl povstání. Vláda Jeho Veličenstva císaře pána může s dobrým svědomím zvolati: „l'ane bože, ra- čiž mne ochránit před mými přátely; nepřáte- lům dovedu se opříti sama.“ Neboť kdyby přátelé nynějšího ministerstva na říšské radě nebyli řes příliš ministerní, kdyby napořád nehleděli ústavověrnost svou osvědčovati mírnili se poněkud ve své horlivosti: byli by zajisté nad dalmatinským povstáním udělali veliký kříž a pomlčeli o něm definitivně. Co se stalo, nemůže se více odestáti a lépe nad řečeným povstáními dalmatinským zamhouřiti obě oči nežli obřívati kolosální tuto bryndu. To by bylo bývalo politické či opatrné. Než adresní výbor na říšské radě učinil toho opak — trváme z přílišné ochoty k starším mini- strům Jeho Veličenstva, kteří zůstali při vládě, fácit je však takový, že se jim velmi špatně zavděčil. Již nyní zajisté vyšly tak zajímavé věci některé na světlo, že jich čte- nářstvu svému sděliti neváháme. Především musíme vysvětliti, proč se stal FML. Wagner, bývalý to místodržitel dalma- tinský, ministrem zemské obrany po odstou- pení hraběte. Taaffeho. )becné mínění bylo jeho jmenováním nejvíce překvapeno. Ptalt se zajisté každý, jak se mohlo státi, že právě on, kterému prostořeká fáma ať již právem či neprávem vinu dává, že v Boce povstání vypuklo: že právě on na ministerské křeslo povolán byl. Včerejší „Wiener Tagb att“ vy- světluje tuto věc, jak následuje. „FML. Wagner — dí řečený list — chtěl se po svém odvolání ospravedlniti ve zvlášt- ním pamětním spise, ale přemluvili ho, aby toho nečínil. Když ale obě ministerské strany — většina i menšina — své memorialy uve- řejnily, hrozil FML. Wagner opět, že vydá svůj pamětní spis. A zas se to nestalo: FML Wagner stai se ministrem. . . Proč? Niko- liv aby mluvil, nýbrž aby mlčel. Nyní tedy víme, proč bývalý místodržitel FMI Wagner stal se tak neočekávaně ministrem. Než budiž tomu jakkoliv, jisté věci vzta- hující se k historii dalmatinského povstání jsou již nyní dosti jasné. Úplně se arci ta historie nepochybně tak brzo nevysvětlí, vzdor tomu že pozval adresní výbor hraběte Taaf- feho na examen. Státi by se to mohlo teprv tenkráte, když by nynější ministři odstoupili. Než i v tom případě nebude asi koruna chtít šlojíř z celé té „tragikomedie“ odhaliti. „Ministři — dí stará „Presse“ — nejsou v stavu, aby se ospravedlnili ze svého jednání v dalmatinské otázce. Zaplétají se v odpory: co jeden tvrdí, popírá druhý. Každý svaluje se sebe odpovědnost.“ A poněvadž hr. Taaffe není více ministrem, strká se vina hlavně na něho. Mezi tím vychází mnohá pravda vzdor všem pletichám přece na jevo. Kdybychom chtěli FML. Wagnerovi a dvornímu radovi La- pennovi věřiti, bylo by povstání dílem „jiho- slovanské propagandy“ a „ruských podpor.“ Než náhodou stává pamětní spis hraběte Taaffeho, z něhož vysvítá, že vskntku po- vstání vypuklo pouze za příčinou branného zákona. Již v červenci m. r. podal FML. Wagner ve Vídni ústně zprávu, že se branný zákonv Kotorsku provesti nedá. A vskutku stala se s nín úmluva, aby se „odvod odložil,“ baví se nyní i to, že sám Wagner předložil návrhy, jak by se měl branný zákon změniti, aby se mohl v Kotorsku provest. A přece se poslal opačný rozkaz do Dalmácie. Jak se to stalo, vysvětluje nyní „W. Tagblatt.“ Řečený list píše: „Svého času tvrdilo se na určito a nikdo tonevyvrátil. že FMI Wagner velmi obšírné a důtklivě varnjící zprávy posýlal tak dobře k rukoum ministra dra Gi- skry, jakož i hraběte Taaffeho. Generál Wag- ner nese ořil s návrhy schvaluje mírnost. avšak neslyšelo se nic o tom, že by dr. Giskra byl tyto jeho návrhy předložil ministerské radě. Nevšímal si jich nepochybně proto, poněvadž žádal Wagner, aby se změny předsevzalyv dalmatinských úřadnických osobách, což se nelíbilo ministrovi vnitra a jeho dal- matinskému orakulu panu dvornímu radovi Lapennovi. General Wagner jsa velmi staro- stliv obrátil se na císaře pána bezpostředně s náležitou zprávou; než ani tehdy nevidě toho pan dr. Giskra potřebu, aby to uvedl ministerské radě k vědomosti. A general Wag- ner byl jednoho krásného jitra překvapen roz- kazem z Vídně zaslaným, aby branný zákon neprodleně provedl. Co se následkem toho přihodilo, povědomo je dostatečně.“ Pravda celá ani takto nevychází na jevo a přesvědčeni jsme, že ani hrabě Taaffe, který od adresního výboru na říšské radě pozván byl, aby bližší vysvětlení podal, nebude chtít plnou a důkladnou pravdu povědíti, aby snad tomu či onomu ministru anebo snad minister- ské straně celé neuškodil. Musíme si tedy pomoci sami. Předně je jisto, že se v Dalmácii vědělo. že provedení branného zákona spůsobí po- vstání. Povídá to sám pan Lapenna, známý nepřítel slovanské národnosti v Dalmácii. Vě- dělo se to však i ve Vídni, kde o tom jižv červeni m. r. ústní podal zprávu sám pan Wagner, který se stal nyní ministrem „nikoliv aby mluvil, nýbrž aby mlčel.“ Nynější předseda ministerský dr. Hasner vyslovil se v adresním výboru v tom smysla. že prý rada ministerská ničehož nic o Dal- mácii neuzavřela. Než hrabě Taaffe dí výslovně ve svém pamětním spisu, z něhož dr. Giskr bohužel jenom úryvky sdělil, že se v skutku „uzavřelo“ branný zákon v Kotorsku zastavit t. j. odvod „na neurčitý čas“ odložiti. Měly se v zákoně pro Kotorsko změny předsevzíti Wagner sám operát předložil. A přece se opačné rozkazy zaslaly do Dalmácie. Proč se to stalo, nevíme. Než general Wagner nelenil ani tenkráte Zdá se, že na novo varoval, avšak dr. Giskra nesdělil jeho návrhy ministerské radě. Vida FML. Wagner, že vláda stojí pevně na tom, aby se branný zákon provedl, žádal alespoň. aby se úřadníci nepopulární z Kotorska od- volali. Měl nepochybně za to, že kdyby oblí- bení domácí úřadníci byli k Bokelcům posláni. věci by se snad byly daly alespoň částečně vyřídit anebo poněkud lépe, nežli se stalo. Nestalo se však ani toto, poněvadž to bylo dru Giskrovi a Lapennovi proti mysli. Po- vstání následkem toho vypuklo. Vědouce my nyní tyto všeliké věci, ne- můžeme ani na okamžik pochybovati o tom. že se „truc na trnc“ branný zákon v Kotor- sku chtěl provest. ač bylo zřejmo, že se po- vstání spůsobí. Škoda, že protokoly o mini- sterských poradách nebudou uveřejněny adresní výbor o ně nežádal — dověděli by- chom se zajisté věcí velmi zajímavých a po učných. Byloť zajisté i v této otázce bývalé mi- nisterstvo rozštěpeno, kterážto rozpoltěnos snad i v Dalmácii pozorovala se při požado- vání zpráv potřebných. Ba kdož ví, zdali jedna strana nejednala za zády druhé. Historie obou memorand opravňuje nás k této fatální dů- mněnce. Ti kdož s pánovitou nonchalancí pohlí- želi na Dalmácii, neznajíce země ani obyvatel- stva tamějšího, mysleli si nepochybně, že povstáním budou brzo hotovi. Věci se arei vydařily jinak. Armáda rakouská podnikla ta- žení polní s velikou bravurou a skončila,je nad očekávání smutně. Musilo se nstoupiti „když nebylo povstalcův nikde již vidět“, co těmto ovšem nevadilo, že by byli hnedle celý štáb generalní zajali, kdyby jim nebyla bývala zavazadla milejší. Krátký tento „feldzuruckzng“ v Kotorsku přesvědčil vzdor krátkému trvání svému kruhy vojenské, že by další vojna v těch stranách byla úplně zbytečna i marna. Povstalci nebo- jovali z politických příčin a jsou i jinak velmi potřební lidé. Přemožení jejich stálo by ne- slýchaných obětí a venkoncem musilo by se obyvatelstvu v těch stranách přece učiniti po vůli. Proto se stalo s povstalci narovnání. Adresní výbor pozval i FML. Rodiče na examen. Centralistické zajisté kruhy — i Ma- ďaři přizvukují — nejsou nikterak spokojeny se spůsobem, jak řečený Rodič s povstalci se vyrovnal. O této utěšené historce zmínili jsme se již svého času — jeť velmi teuchlivého spůsobu, ačkoliv nevíme, že by se to bylo mohlo jinak docíliti. Rodič jednal zajisté dle určité instrukce Poněvadž je však mezi ústavověrnými veliký rámus, svaluje jeden vinu na druhého. Rodič má věc vysvětlit, než přesvědčeni jsme opět. že se vic nového nedovíme, poněvadž i v této věci budou se chtít osobnosti ušetřit. Rodič jak známo povolil povstalcům všechno, od- škodiv je zároveň i penězy. Nebudou odvá- děni a zadrží zbraně své, které se jim ihned ponechaly. Ústavověrní nemohou toho pochopit, ma- jíce hraběte Taaffeho v podezření, že dal „za zády vlády“ Rodičovi instrukci anebo žeji tento překročil. Tentokráte promluvil Jeho Excellence p. dr. Hasner velmi moudré slovo. že prý totiž nyní „na sklonku smutných udá- lostí“ nesluší tyto věci všeliké ještě jednou ohřívati. Kdyby šlo po vůli ústavověrných. musila by se smlouva s Bokelci ihned zrušiti Než vláda si to již dávno velmi dobře roz myslila. K těmto příspěvkům týkajícím se historie povstání dalmatinského nepotřebuje se trvám žádného obšírného komentáru. Soudný čtenái učiní si jej sám. Hlasy časopisecké. „Gazeta Narodowa“ obrací pozornost svou na nejnovější éru předlitavskou v Čechách. o které praví: Nejnovější éra předlitavská, vrhnuvší se do dolů soudnictví absolutisticko-ústavního, nalezla v nich vítanou prohlubeň, totiž zabavování časo- pisů, po kterém následuje řízení objektivní. Člá- nek, jejž soud úřadnický uznává za obsahujíc zločin a jehož rozšiřování tedy zakazuje se, zů- stává pohřben v papírovém skladě c. k. zástup nictví, i když později porota uzná jej za nezá- vadný. Jednání takové příčí se zhola zákonuo porotách, ale shoduje se zdánlivě s novelami trestního zákonu — a prokazuje výborné služby, Den za dnem zabavují časopisy české. Porotn soudy posud vždy rozcházely se s náhledy vlády a neuznaly ještě nikoho za vinna. Nyní bezpo- chyby vláda nebude ani dělati redaktorům pro- cesů — dostačíť jí— zabavování časo- pisi. V „Birževých Vědomostech“. čteme „Veliký úspěch, jejž učinily v poslední době Ru- sko a slovanské národnosti, a k němuž velice přispěla svoboda tisková v Rusku a možnost ob- jevování pojednání podobných brošurce generula Fadějeva, záleží v rozjasnění vědomí o nesrovna- losti a namnoze i nesmířitelnosti zájmů slovan- ských se zájmy německými. Vědomí toto vyjas- ňuje se každým dnem a vyslovuje se nezřídka v nadmíru rozdrážděných článcích německého ruskoslovanského časopisectva. Rozdrážděnost ta je pochopitelna, neboť je to spor bezpostředně týkající se dotýčných zemí a národů. V takovýchto okolnostech je pozoruhoden hlas anglických novin „Times“, které píší ná- sledovně: „V poslední době počíná se v Petrohrade projevovati antipatie k Němcům. Německá ná- rodnost rozšířila expansivností svou své předn stráže až na břehy baltického moře, do Kuron- ska, Estonska a Liflantska. Tvrditi al e, že by tyto země byly obydleny Němci. bylo by znásilňováním národo pisu Rusko snaží se nyní odraziti od sebe nával ně- mecké národnosti svým vlastním národním prou- dem. Od těchto známek rodící se řevnivosti nen daleko k zřejmému nepřátelství.? Jiný anglický časopis „PalI-Mall-Gazette“ uveřejňuje následující úvahy: „Proměny, které udály se uvnitř Francie nezůstaly bez vlivu na ostatní Evropu. Každý zná pověsti, které kolovaly nedávno o rozličných spolcích. Francie a Rusko hodlaly spojíti se, aby postavily Prusko v nepříjemné postavení zrovna mezi dvěma žernovy. Napolaon chtěl do spolku tohoto uvesti také Rakousko, ale tu objevila se překážka, Růsko nechtělo s Rakouskem ničeho mít a následek toho bylo ochladnutí poměrů rusko-francouzských a obnovení přízně mezi Pru- skem a Ruskem, jejíž následky mohou býti pro Rakousko a Turecko osudny. Rakousko bezpo- chyby bude v brzce vyzváno, aby odstoupilo své německé země Prusku a slovanské Rusku. Tyto obavy anglického listu před následky rusko-pruského spolku nejsou ostatně zcela pod- statny, neboť pověsti o rusko-pruském spolku nemají posud určité podstaty. Velmi významný pro poměry srbsko-uherské je úvodní článek bělehradských úřadních novin „Jedinstva“; povážíme-li, že nynější vláda srb- ská pěstovala dosud velmi horlivě politiku srb- sko-uherskou až i na újmu zájmů srbskýcha slovanských, jest článek „Jedinstva“ takřka opo- vědným listem, vypovídajícím uherské vládě přá- telství. Článek ten čelí proti organu Deákovu „Pester Lloydu“ a zní následovně: Krvavé uda- losti v Boce kotorské, jimiž odhalena jest před Evropou byrokratická neschopnost, ukončeny jsou samým císařem spůsobem tak důstojným, že musí potěšiti každého lidumíla. Jediný „Pester Ll“ je nespokojen, že nepokračuje se v soustavě pu- stošení Kotorska ohněm a mečem. U císaře vi- díme zdrženlivost a velikoduchost, v Pešti vášni- vou rozlícenost. Zájmy, které „Pester Lloyd“ zastupuje, vyžadují, aby získala si vláda uherská lásku a důvěru slovanského obyvatelstva v ze- mích uherské koruny. Ale „P. Ll.“ na úkor zájmů těch jeví takovou lačnost krve slovanské nejen v Dalmatsku ale i v jiných místech, které Uherska netýkají se, že musíme veřejně tázati se ho, zdali vskutku, jak se z to má, zastupujenáhledy vlády, nebo jen své osobní. Nechť si je odpověď jeho jaká- koli, upozorňujeme „P. Ll.“ na to, že vy zý- vání jeho k vyhublení živlu slovan- ského musí co nejvíce podněcovati slovanské národy k vzájémné solidárnosti a že každý po- kus tohoto hubení již nyní zajisté nalezne seli- dárnost tu hotovou. — „Correspondance slave,“ která zabývá se hájením zájmů slovanských a v záležitostech srbských dobře zpravena jest, uveřejňuje v běle- hradském dopise svěm těž uvédený zde článeka dopisovatel její podotýká k němu: Vládní organ běléhradský nemluvil ještě nikdy tak jasněa rozhodně. Jest to doklád k tomu, o čem zmínil jsem se již v předešlých dopisech svých, že po- litika vlády srbské je nyní slovanštější, nežli bý- vala, a že vláda srbská předvídajíc nebezpečí, které hrozí Slovanům vůbec ze všech stran, prohlašuje svou solidárnost s nimi v dnech ne- bezpečí. Toto prohlášení se „Jedinstva“ před lidem srbským neopomine vzbuditi hluboký dojem v Turecku a všude, nv (K) Z Vídně, 11.rúnora. (Pův. dop.) Oděn všemi svými řády a okrášlen Banhan- sem i Wagnerem v pravo v levo měl Hasner v panské sněmovně dnes řeč stejně se vyzname- návající jak hlubokostí myšlenek, tak vytříbeností stylu. lng llob Slavné shromáždění ale rekomendaci p. Has- nerovu přijalo s ledovou chladností. Ani p. Neu- mann neblest, který přece při každé příležitosti předkřičuje. V průběhu sezení, které nemí pro naše čtenářstvo zajímavosti, přečtená také inter- pelace knížete Kolloreda, v které se celého mi- nisterstva ptá, jak se to má se slíbenými pro- středky proti vždy větší se stávající nejistotě majetku a života na venku, zvláště v Čechách, kde teprv ondy jak četl v „Prager Abendbláttu“ zabili žandarma: Pan baron Koller slíbil sice, že v Čechách bude počet žandármů zvětšen — nenadsvěčuje nic ale tomu, že by se co bylo stalo v tomto ohledu. Zdá se mu, že veškeré zprávy o prostředcích proti vloupání se a krá- dežím jsou novinářská kachna! Hasner slíbil co nejdřív odpovědit. Přijat dále zákon bez debaty, ačkoliv se očekávaly dlouhé řeči, o manželstvích osob nepřináležejících k žádnému zákonně uzna- nému vyznání náboženskému. O bývalém mini- stru a novoerárním liberálu spolu ale povedeném byrokratu Hyeovi vypravovalo se, že učiní návrh zákona srovnávajícího manželství židů s křesťany a naopak — zdá se však, že toho na pokynutí odněkud nechal. Pro zákon dnes přijatý hlaso- vali veškeří sněmovníci panští, jen náš dobrý FEUILLETO V Praze, 12. února. (Kanóny kletby, jezovité, strašidla, a t. d.) My teď budem zatracení chlapi a budem mít za- tracený život — račte odpustit! Já nekleju jako hotový dřevoštěp, já jen tak mluvím,a mluvím ještě netto pět setkrát slušněji než kte- rýkoli páter jezovita Řím vyslovuje nyní kletbu svou na kacíře, na nás, na celý svět, černá ar- máda jcho vyšla si již pod znamením „syllabu,“ má tisíc kanónů (o 227 víc než Rakušané a Prušáci dohromady u Králové Hradce) a přední stráž, jedenmecitma kanónů, již bouchla. Není nic plátno, že nás klerikální unterkanonier „Čech“ chlácholí, že nám říká, že jsme už vlastně dávno zatraceui, aniž bychom byli sobě toho vědomi,a těch jodenmecítma kanónů že se nalezá užv každém školském katechismu, „na němž je orlí- ček.“ My víme už od svých kuchařek, že unter- kanonieři mají dobré srdce, my se také hrubě nebojíme kanónů ani s orlíčkem ani bez něho. ale kletba je kletba, toho sobě musíme být vě- domí. Jsme-li už v pekle, aspoň si je pohodlně zařiďne, máme-li trčet v něčem, ať je to aspoř fautell na pérech! Je-li to pravda, že „ústa jsou ozředlo čili špuntloch srdce,“ ty moje nebe, to to musí pěkně vypadat v římském srdci, když hned na první líbezné pootevření římských úst vyletělo přes dvacet kleteb. Arci nejsou kletby nic nového. Bůh zlořečil hadu a zemi, Noe Chámovi synu svému, David horám Gelboe, Kristus pán fiko- vému stromu, Petr čarodějníku Šimonovi. „ Ale takové zlořečení bez příčíny nebylo, ani čelící proti spravedlnosti božské.“ Kšeftem stala se kletba však teprv v rukou kněžských. Co svět světem stojí, byli teprv dva kněží, kteří nechtěli s kletbou pranic míti. Plutarchus chválí jednu „abatyši,“ která nechtěla odsouzeného' Alkibiada prokliti, řkouc: „K modlení jsem já nařízena, ne k zlořečení.“ A pak byl Bálaam, který ne- chtěl zlořečiti lidu izrahelskému, řka: „Jak mám zlořečiti, komuž bůh nezlořečí? Jak bych klel kohož pán neproklíná!“ Ale oba byli nevzdě- laní pohané, dábel proto miluje vzdělanost, po- vídá se o něm, že podle poměru, jak vzdělanost se šíří, on také svoje peklo rozšiřuje, a proto učinil svými lifranty — ne pohanské kněze, nýbrž jiné. A teď, když dle syllabu vzdělanost už nej- nebezpečnější šíře nabyla, vystupuje černá ar- máda se svými kanóny a lifruje nás všechnya sebe taky. Ano, páni jezovité, sebe také! Svatý Petr odpočine sobě po dvoutisíciletém klíčnictví, na cestičkách k nebi poroste tráva, my všichni při- jdem do pekla a rozhodně smutné při tomje jen to, že se tam sejdem s vámi. Nevíte, co sv. Tomáš z Akvína praví: „Zlořečení na stvo- ření vydané čelí též proti bohu a má spůsob rouhání?“ Nevíte, že známý archanděl Míchal ani dáblu neklnul? Nevíte, že sv. Pavel ke Ko- rintským napsal: „Zlolejci nedojdou království nebeského?“ Nevíte, že bylo v starém zákoně dovoleno klnouti jen „pohance a kmínu,“ lidem ale ne? Nevíte, že stojí psáno: „Zlolejci nebem vládnoutí nebudou,“ a o dvě řádky dále: „Zlo- lajce pro jedno klení měšťanem v pekle zů- stane?“ Nepamatujete se, co se stalo onomu mládenci, který klnul sv. Ignáci Loyolovi, jehož sobě všichni stejně vážíme? No tak tedy ! Není vám pomoci, musíte dolů, a já se jen těším na ten malebný pohled, až tam poletite ve svých krásně se vlnících flandách. To bude flandání Morituri sumus! Kletba je na nás všechny vyslovena, my víme, co je to kletba, že je vždycky platna a od každého. Šalomoun nám to řekl ve svých příslovích:* „ Jako pták přenáší se a vrabec létá, tak zlořečení darmo neodejde,“ Spravedlivé kroniky vypravují nám toho doklady. Několik takových historek mně tane na mysli. I. Bylo to v Polště, v Podlašsku, a sice roku 1585, v pátek, když jistý mládenec jed maso, nedada sobě nikým v tom brániti, jakož už mládenci v pátek dělávají. Hospodyně — jakož pak ženy zlého vinšovati velmi kvapí - na něho sobě vyjela: „Kéž dábla s tím masem pozříš!“ Zlý vině nabyl hned místo své a ďábel masožrouta ihned posedl a trápil. Přišel kněz a užil církevního zaklínání: ale ďábel se sápal a chtěl i na přítomné doraziti. Tak dlouho mlá- dencem lomcoval, až ho zardousil. Člověka až mráz jímá! II. V Brysachu bylo děvče pětileté, ale mlsnou tlamičku mající. Mlsala mléko a otec ji přistihl: „Abys čerta s tím mlíkem vypila,“ po- vídal. Sotva to promluvil, vlezl ďábel do děv- čete a zůstal v ní, až vyrostlo. Teprv v Římě ho z ní vytáhli. Člověka až mráz probíhá! Zvláštní pozor třeba míti při zouvání se, o čemž svědčí číslo III. Sv. Řehoř Veliký vy- prsvuje o knězi Štěpánu. Týž Štěpán, přišed dopů, nemohl se dlouho zout. „Pojď, čerte,a zn mne!“ zvolal — a ihned se řemení samo o sebe rozvazovalo a střevíce padly s nohou! Zcela podobně vedlo se jednomu mládenci v Aviňonu, velhi slovutnému podlé rodu, ale ne dle cnosti. Hrom ho udeřil do nohy a roztrh mu botu. Ano čert se pak neptá, co to koštuje! IV. V kapadocké Cezarei byla vdova, mající desatero dětí, sedm synů a dospělé tři dcery. Nebyli své matce po vůli a ona jim z nelibost nad tím vinšovala psotník. Ihned se začali po celém těle třásti, ani ve spaní neměli pokoje. Tuze se za to styděli a šli všichni do ciziny. Dobrořečte tedy, a nezlořečte! V. Prapodivné prokletí a všemu světu známé Manželka hraběte holandského, jmenem Markéta, od chudé ženy, dvě děti na rukou mající, z almužnu dožádána, netoliko jí pomoci odepřela, ale i z cizoložstva viniti chtěla, protože dvé dí- tek najednou porodila. Žebrakyně tak těžce to nesla, že hraběnku proklela, řkouc: „Dej bože, abys ty paní tolik dětí, kolik rok dnů má, po- rodila!“ Dopustil bůh, že se tak stalo paní té, když byla 42 leta stárá. Leta páně 1276,o Velký pátek v devět hodin před polednem, po- rodila synů i dcer v počtu 364. Vysoce dů- stojný sufragán utrechtský, pan Quido, pokřtil je na jmeno Jan a Alžběta a posud to vypravuje nápis v klášteře losdunských „panen“. Mráz člověka láme! Jestli se tuze nebojíte, budu vám vypravo- vat ještě víc takových skutečných, v husí kůži svázaných událostí. Je z nich vidět moc každé kletby, víme a vidíme, že jsme souzeni. Inu, pánu bohu budiž poručeno — už nám to nestojí ani za to, abychom se polepšili!