578
V. Literární historie, c) Rukopis Královédvorský.
se byl nemusil namahati se zpozdilou báchorkou u Pubičky a Hájka
o bubnu z kůže Žižkovy, kdyby si byl vzpomněl na 46. kapitolu
Historie české Aeneáše Sylvia (1458). Konečně se >buben« v staro-
českých rukopisech mnohem častěji vyskytuje, než vyrozuměli
možno z citátů v Jungmannově Slovníku ; mezi jinými také v české
Alexandreidě skoro současné s Král. R, kterou přece p. Bůdinger
sám sotva bude pokládali za moderní padělek. I nabyl zajisté, jak
tušíme, sám přesvědčení, že s hlavním šípem ze svého učeného
toulce vystřelil vlastně — jen na prázdno.
Formálního obsahu, jazyka totiž, ve kterém písně Králové-
dvorského Rukopisu jsou složeny, pan Bůdinger pozornosti za
hodna neuznává: a přece jazyk vedle palaeografické tvoří nejdů-
ležitější stránku, ku které při kritice památky bylo vžiti zřetel.
Člověk musí arci aspoň trochu jazyka býti mocen, aby jen poněkud
o tom úsudku byl schopen; člověk musil se aspoň na krátký čas
vžiti v nářečí, aby od něho mohl býti poznán zvláštní duch a ráz,
který v něm se vyslovuje. Bohužel však pan Bůdinger z češtiny
rozumí jen asi tolik, co já z čínštiny nebo japonštiny. My starší
současníci, kteří jsme byli ještě svědky a účastníky pokusů kona-
ných před r. 1817, aby se vytvořila a povznesla básnická mluva
česká (—• který spisovatel nebyl by v mládí svém blouznil pro
básnictví?) — dovedeme o tom vypravovat!, jak objevením Králové-
dvorského Rukopisu náhle před námi nový netušený svět se otevřel,
s jakou kouzelnou mocí tak nezvyklé a přece duchu našemu pří-
buzné zvuky bušily v naše srdce, jak rychle následkem toho vyšší
a přece přirozenější vzlet v obraznosti, obraze i slově nahradil a
potlačil dosavadní umělý tok české řeči. A nejen neočekávaná
plnost nových silných slovních tvarův a odvozenin bylo to, co
nás překvapovalo: i mnohem bohatší, bujnější a ušlechtilejší gram-
matická stavba jazyka v poměru ku stavbě novější plnila nás úžasem;
neboť jako mluvnice německá před tisíci lety byla daleko boha-
tější a složitější než nyní, tak ani čeština asi od čtyř století ne-
mohla se úplně vyhnouti proudu novoevropského zjednodušení,
ačkoli tím méně byla dotčena, než ostatní řeči západní. Tyto od-
vozeniny a přetvořeniny jevily se ostatně ve všech slovanských
nářečích dle stálých, více nebo méně totožných a venkoncem ústroj-
ných zásad a zákonů; vystupuje tu před námi tolik zdánlivé a
přece tak málo skutečné libovůle, jako ve všech pravých přírodních
útvarech. Znalost těchto zákonů jmenujeme vědou slovanské filo-
logie, která však jest velmi moderního data a ještě neukončena.